Slyšel jsem, že jeden! Moje odpověď byla vždy: „Mmm.“ V jednom malém zvuku jsem naznačil, že jsem je slyšel, nehodlal jsem se s nimi hádat (koneckonců mají nárok na jejich názor) a nezměnil jsem názor na to, z čeho byli nešťastní.

„Máte na mysli!“ je dítě, které vám říká, že je naštvané a že s vámi nesouhlasí. Používá pobuřující jazyk, který je navržen tak, aby vás rozrušil, zapojil do obrany, odvrátil vás nebo vás přiměl změnit názor. Pokud se zapojíte (i když vysvětlíte své důvody), taktika fungovala a on ji bude nadále používat.

Nechala jsem to říct své vlastní dceři, stejně jako několika dětem, o které jsem se během let starala nebo o které jsem učila ve třídě. I když je od nich hrubé říkat, a pro dospělého by to mohlo ublížit, první věcí je připomenout si, odkud komentář přichází - nespokojené dítě naštvané na to, že bude opraveno nebo se nedostane do cesty. Zřídka se tak opravdu cítí nanejvýš všichni (dokonce i adolescenti, kteří obvykle používají silnější jazyk, aby v podstatě říkali totéž).

Způsob, jakým jsem to řešil, byl v tuto chvíli říci: „Máte právo si to myslet a chápu, že jste frustrovaní. Mou prací je vás to naučit… “na konci vyplňte vše, co je pro danou situaci nejvhodnější. . . „vyzvednout si nepořádek - takže ještě musíš vyzvednout bloky, než se dostaneme ven z pískového stolu“

Později, po pominutí hněvu bych řekni: "víš, že to trochu zranilo mé pocity, když jsi řekl, že jsem byl zlý. Myslíš si, že jsem byl zlý?" Potom dovolím dítěti říci, co potřebuje, parafrázovat to a pak říci: „Jelikož mým úkolem je naučit tě správným věcem, jak dělat a jak ... Nemyslím si, že jsem byl zlý. pochopíte, že jste byli frustrovaní a nelíbilo se vám, že jste museli ... Existuje jiný způsob, jak mi můžete říct, že jste z něčeho frustrovaní, až se budete příště cítit tak? “

Fungovalo to docela dobře - Jen jsem kdy měl jedno batole, které mi řeklo, že jsem byl zlý více než jednou - přemýšlím o tom, nikdy jsem nemusel mít ten konkrétní rozhovor s adolescentem (v dospělosti) více než jednou (překvapivé je to však - dokonce i mně).

Moje dítě v dubnu dosáhne 3 let a ještě mi to přesně neřeklo, ale bude mít emocionální výbuch ze vzteku a bude křičet: „Jsem naštvaný!“ nebo „Jsem frustrovaný“, když je frustrovaná. To je výsledek toho, že definujeme své emoce, když to rodiče cítí sami. Když se cítím frustrovaný, nahlas řeknu: „Cítím se frustrovaný“, abych mě uklidnil a definoval pro ni cit, aby věděla, jak to může vypadat a co by mohlo člověka tak provokovat. Definujeme také pozitivní emoce (pyšní, šťastní, nadšení).

Vždy jsme přistupovali k tomu, abychom hovořili o svých pocitech, a tak se jí zeptám, proč se cítí naštvaná, aby se naučila rozum, nebo rekapitulaci, která má kopat dále. Nesouhlasím a říkám: „To by vás nemělo hněvat“ nebo „Nemyslím si, že jsem zlý.“ Myslím, že to ruší jejich city.

Moje dcera sledovala Disneyho statečného a dcera řekla matce: „Jsi zvíře!“ tak mi to trochu říkala. Věděl jsem, že to je žert, a věděl jsem, odkud to přišlo. Ale i tak bych odpověděl: "Ach ano, Merida to řekla své matce, protože se na ni zlobí. Královně to opravdu ublížilo, když to slyšela. Merida o tom měla mluvit se svou matkou, místo aby utekla." Přestala to říkat, když na to zapomněla a film jsme už dlouho neviděli, abychom jí to připomněli.

Máme také nulovou toleranci k záchvatům vzteku. Pokud vyvolává záchvaty vzteku, nemáme žádné žádosti. Žádáme ji, aby se uklidnila a znovu požádala. Když je klidná, posloucháme. Samozřejmě je rozdíl v tom, když si všimnete, když se dítě cítí opovržené a záchvaty vzteku jsou z něčeho rozmazlené. Absolutní konzistence je klíčová. Mnohokrát opakovaně něco dělají, aby zjistili, zda dostanou stejnou odezvu (stejně jako odkládání věcí z vysoké židle) :)

EDIT: Také jsem už předtím četl něco o tom, že jsem se neobtěžoval uvažovat s dětmi do 7 let, ale vždy jsem uvedl důvod. Vzhledem k tomu, že byla dítě, řekl bych, že pravidlem č. 1 bylo, že byla v bezpečí, a č. 2, že se bavila. Takže když plakala (a v té chvíli ještě nedala najevo své emoce, aby přidala pocit pláče), zeptal jsem se, „co je číslo jedna?“ a řekla by „Sydney je v bezpečí.“ Věděla tedy, že to bylo z lásky, a ne ze mě, abych se jí snažil kazit zábavu. To nám velmi pomohlo zkrátit plačící záchvaty. A já jsem také následoval důvod, „je to nebezpečné“ nebo „až se vaše nohy prodlouží, bude to něco, co byste mohli vyzkoušet“. Nyní se z ní stává tvrdá vyjednavačka.

Opravil jsem obvinění „máte na mysli!“, protože to není přesné tvrzení.

Znamenalo by to, že s tím přestanete, jen aby vás rozrušilo. Víte, že to není můj důvod.

Jindy jsem poskytl formu dohody a podpory, obvykle něco jako „to není fér!“

Vím, že chceš X.

A pak to nejtěžší, nepřidávat „ale nemůžeš, protože Y.“ Prostě se podělili o své zklamání.

Nikdy jsem to od svých vlastních dětí nikdy neslyšel. Nikdy jsem nepoužíval žádnou z forem disciplíny, která povzbuzuje rodiče, aby se chovali, jako by se nestarali o to, když jsou děti rozrušené, nebo jim řekla, že si vybrali časový limit apod. Moje děti ne vždy souhlasily s pravidly nebo rozhodnutími dospělých, ale věděly a věděly, že k nim nedošlo bez přemýšlení o svých pocitech nebo záměrného oponování jejich pocitům, což si myslím „vy“ myslíš! “ je o.

Kdykoli můj tříletý řekne něco takového negativního („ty jsi zlá matka“ „Nenávidím tě“ „Nechci si s tebou hrát“ - nic z toho se nestává příliš často), vždy odpovím „„ Miluji tě a je mi líto, že se tak cítíš, ale je v pořádku, když se cítíš, jak se cítíš. Stále musíš x. “ Střední jazyk okamžitě upustí.

Děti mají tuto skvělou intuici, když nacházejí odhalené nervy svých rodičů a záměrně je podněcují. Pokud dítě chronicky říká rodičům „myslíš to“, bral bych to jako znamení toho, že se naučilo, že je to snadný způsob, jak od něj emocionálně reagovat, i když je to rozzlobené. („Nemůžu dostat druhou kopeček zmrzliny, kterou chci a zasloužím si, ale alespoň se cítím mocný, když naštvám tuto osobu, která je dvakrát tak velká jako já.“)

Moje preferovaná odpověď na tímto druhem posměchu je klidně říci „Ano, až vyrosteš, můžeš svému terapeutovi vyprávět vše o tom, jaké hrozné rodiče jsi měl“ a pak jít dál.

Opravuji je. Jsem laskavý a tak trpělivý, jak jen mohu být, ale opravuji to.

Mohl bych říci něco jako „Když jsme naštvaní, je v pořádku říkat ostatním nelaskavé věci? Chcete, aby vám nelibosti říkali, když se ostatní lidé rozčílí?“ Samozřejmě také čekám mezi otázkami na odpovědi &, pracujeme skrz myšlenky. „Bylo by s tebou v pořádku pokaždé, když se mi nelíbilo, co jsi dělal, když jsem tě urazil?“ Vysvětluji také, že chápu záměr toho, co říkali, bylo pokusit se ublížit mým pocitům. Mluvíme o tom, co je základem. Zřejmě jsou naštvaní s největší pravděpodobností, ale hněv vždy vychází z ublížení nebo frustrace. Diskutujeme tedy o tom, který to je, a jak můžeme lépe sdílet, jak se cítíme, aniž bychom se uchýlili k vyvázání. A co je nejdůležitější, nereaguji naštvaně ani zraněně. Jsou malí. Mně jim nebude dána moc vyvolat takový vztek nebo ublížit. Můj klidný & vyčistil & tím, že jej využil jako čas na výuku a nechal je vědět, že jsem nedotčen, také jsem jim dal vědět, že nekontrolují mé city. Dělám. Je tedy méně pravděpodobné, že se v budoucnu pokusí tuto taktiku použít, a my ji můžeme použít k posílení. že i oni mají kontrolu nad svými pocity a reakcemi.

Jako rodič jsem zjistil, že mě někdy mé děti vnímají jako průměrné, když stanovuji vhodné hranice pro své vlastní dobro, a někdy mě vnímají jako průměrné, protože ve skutečnosti jsem zlý.

Myslím, že důležitá je ne reakce vašeho dítěte, ale sami víte, proč děláte to, co děláte. Pokud jednáte z lásky, v nejlepším zájmu dítěte, a můžete ospravedlnit, proč děláte rozhodnutí, která děláte, pak je v pořádku, pokud to dítě v daném okamžiku ne vždy vnímá. Nikdo nemá rád kontrolu a děti se často budou protivit i těm nejrozumnějším pokynům. Nemůžete nechat všechno, co vám řeknou, uvrhnout vás do krize. Pokud víte , že máte pravdu, pak vám vyslechnutí slova „nemyslíte“ nebude vadit a pokud vám to nebude vadit, buď to přestanete slyšet, nebo věnujte pozornost.

Na druhou stranu, pokud skutečně jednáte ze zlosti nebo v boji o moc, nebo kvůli zraněným pocitům nebo vnímanému nedostatku úcty - a myslím, že jsme všichni byli tam - pak to může být dobrá příležitost přehodnotit a možná změnit vaši odpověď.